Červenec 2007

Píseň bratra Slunce

16. července 2007 v 18:52 | Sv.František z Assisi |  Poezie
PÍSEŇ BRATRA SLUNCE

(sv. František z Assisi ji složil v období mezi r. 1224-1225)


Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane,
tobě patří chvála, sláva, čest a každé dobrořečení.
Náleží jen tobě, Nejvyšší,
a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.
Buď pochválen, můj Pane,
spolu se vším svým stvořením,
především s panem bratrem Sluncem,
jenž je dnem a skrze něhož nám dáváš světlo.
A on je krásný a září velikým jasem;
tvým, Nejvyšší, je obrazem.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru Lunu a za hvězdy,
na nebi jsi je stvořil jasné, vzácné a krásné.
Buď pochválen, můj Pane, za bratra vítr,
za vzduch a oblaka, za jasnou oblohu a každé počasí,
jímž dáváš svým tvorům obživu.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru vodu,
která je moc užitečná, pokorná, vzácná a čistá.
Buď pochválen, můj Pane, za bratra oheň,
kterým osvětluješ noc,
a on je krásný, veselý, silný a mocný.
Buď pochválen, můj Pane, za naši sestru, matku Zemi,
která nás živí a stará se o nás
a vydává rozličné plody s pestrými květy a bylinami.
Buď pochválen, můj Pane, za ty,
kdo odpouštějí pro tvou lásku a snášejí křehkost a trápení.
Blaze těm, kdo to snášejí pokojně,
neboť tebou, Nejvyšší, budou korunováni.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru smrt těla,
které žádný živý člověk nemůže uniknout.
Běda těm, kdo zemřou ve smrtelných hříších;
blaze těm, které nalezne ve shodě s tvou nejsvětější vůlí,
protože druhá smrt jim neublíží.
Chvalte mého Pána a dobrořečte mu,
děkujte mu a služte mu s velkou pokorou.

Píseň písní, zvaná Šalomounova (latinský text)

16. července 2007 v 18:33

Kapitola 1

3. trahe me post te curremus introduxit me rex in cellaria sua exultabimus et laetabimur in te memores uberum tuorum super vinum recti diligunt te
5. nolite me considerare quod fusca sim quia decoloravit me sol filii matris meae pugnaverunt contra me posuerunt me custodem in vineis vineam meam non custodivi
6. indica mihi quem diligit anima mea ubi pascas ubi cubes in meridie ne vagari incipiam per greges sodalium tuorum
7. si ignoras te o pulchra inter mulieres egredere et abi post vestigia gregum et pasce hedos tuos iuxta tabernacula pastorum

Kapitola 2

  1. ego flos campi et lilium convallium
  2. sicut lilium inter spinas sic amica mea inter filias
  3. sicut malum inter ligna silvarum sic dilectus meus inter filios sub umbra illius quam desideraveram sedi et fructus eius dulcis gutturi meo
  4. introduxit me in cellam vinariam ordinavit in me caritatem
  5. fulcite me floribus stipate me malis quia amore langueo
  6. leva eius sub capite meo et dextera illius amplexabitur me
  7. adiuro vos filiae Hierusalem per capreas cervosque camporum ne suscitetis neque evigilare faciatis dilectam quoadusque ipsa velit
  8. vox dilecti mei ecce iste venit saliens in montibus transiliens colles
  9. similis est dilectus meus capreae hinuloque cervorum en ipse stat post parietem nostrum despiciens per fenestras prospiciens per cancellos
  10. et dilectus meus loquitur mihi surge propera amica mea formonsa mea et veni
  11. iam enim hiemps transiit imber abiit et recessit
  12. flores apparuerunt in terra tempus putationis advenit vox turturis audita est in terra nostra
  13. ficus protulit grossos suos vineae florent dederunt odorem surge amica mea speciosa mea et veni
  14. columba mea in foraminibus petrae in caverna maceriae ostende mihi faciem tuam sonet vox tua in auribus meis vox enim tua dulcis et facies tua decora
  15. capite nobis vulpes vulpes parvulas quae demoliuntur vineas nam vinea nostra floruit
  16. dilectus meus mihi et ego illi qui pascitur inter lilia
  17. donec adspiret dies et inclinentur umbrae revertere similis esto dilecte mi capreae aut hinulo cervorum super montes Bether

Kapitola 3

  1. in lectulo meo per noctes quaesivi quem diligit anima mea quaesivi illum et non inveni
  2. surgam et circuibo civitatem per vicos et plateas quaeram quem diligit anima mea quaesivi illum et non inveni
  3. invenerunt me vigiles qui custodiunt civitatem num quem dilexit anima mea vidistis
  4. paululum cum pertransissem eos inveni quem diligit anima mea tenui eum nec dimittam donec introducam illum in domum matris meae et in cubiculum genetricis meae
  5. adiuro vos filiae Hierusalem per capreas cervosque camporum ne suscitetis neque evigilare faciatis dilectam donec ipsa velit
  6. quae est ista quae ascendit per desertum sicut virgula fumi ex aromatibus murrae et turis et universi pulveris pigmentarii
  7. en lectulum Salomonis sexaginta fortes ambiunt ex fortissimis Israhel
  8. omnes tenentes gladios et ad bella doctissimi uniuscuiusque ensis super femur suum propter timores nocturnos
  9. ferculum fecit sibi rex Salomon de lignis Libani
  10. columnas eius fecit argenteas reclinatorium aureum ascensum purpureum media caritate constravit propter filias Hierusalem
  11. egredimini et videte filiae Sion regem Salomonem in diademate quo coronavit eum mater sua in die disponsionis illius et in die laetitiae cordis eius

Kapitola 4

  1. quam pulchra es amica mea quam pulchra es oculi tui columbarum absque eo quod intrinsecus latet capilli tui sicut greges caprarum quae ascenderunt de monte Galaad
  2. dentes tui sicut greges tonsarum quae ascenderunt de lavacro omnes gemellis fetibus et sterilis non est inter eas
  3. sicut vitta coccinea labia tua et eloquium tuum dulce sicut fragmen mali punici ita genae tuae absque eo quod intrinsecus latet
  4. sicut turris David collum tuum quae aedificata est cum propugnaculis mille clypei pendent ex ea omnis armatura fortium
  5. duo ubera tua sicut duo hinuli capreae gemelli qui pascuntur in liliis
  6. donec adspiret dies et inclinentur umbrae vadam ad montem murrae et ad collem turis
  7. tota pulchra es amica mea et macula non est in te
  8. veni de Libano sponsa veni de Libano veni coronaberis de capite Amana de vertice Sanir et Hermon de cubilibus leonum de montibus pardorum
  9. vulnerasti cor meum soror mea sponsa vulnerasti cor meum in uno oculorum tuorum et in uno crine colli tui
  10. quam pulchrae sunt mammae tuae soror mea sponsa pulchriora ubera tua vino et odor unguentorum tuorum super omnia aromata
  11. favus distillans labia tua sponsa mel et lac sub lingua tua et odor vestimentorum tuorum sicut odor turis
  12. hortus conclusus soror mea sponsa hortus conclusus fons signatus
  13. emissiones tuae paradisus malorum punicorum cum pomorum fructibus cypri cum nardo
  14. nardus et crocus fistula et cinnamomum cum universis lignis Libani murra et aloe cum omnibus primis unguentis
  15. fons hortorum puteus aquarum viventium quae fluunt impetu de Libano
  16. surge aquilo et veni auster perfla hortum meum et fluant aromata illius

Kapitola 5

  1. veniat dilectus meus in hortum suum et comedat fructum pomorum suorum veni in hortum meum soror mea sponsa messui murram meam cum aromatibus meis comedi favum cum melle meo bibi vinum meum cum lacte meo comedite amici bibite et inebriamini carissimi
  2. ego dormio et cor meum vigilat vox dilecti mei pulsantis aperi mihi soror mea amica mea columba mea inmaculata mea quia caput meum plenum est rore et cincinni mei guttis noctium
  3. expoliavi me tunica mea quomodo induar illa lavi pedes meos quomodo inquinabo illos
  4. dilectus meus misit manum suam per foramen et venter meus intremuit ad tactum eius
  5. surrexi ut aperirem dilecto meo manus meae stillaverunt murra digiti mei pleni murra probatissima
  6. pessulum ostii aperui dilecto meo at ille declinaverat atque transierat anima mea liquefacta est ut locutus est quaesivi et non inveni illum vocavi et non respondit mihi
  7. invenerunt me custodes qui circumeunt civitatem percusserunt me vulneraverunt me tulerunt pallium meum mihi custodes murorum
  8. adiuro vos filiae Hierusalem si inveneritis dilectum meum ut nuntietis ei quia amore langueo
  9. qualis est dilectus tuus ex dilecto o pulcherrima mulierum qualis est dilectus tuus ex dilecto quia sic adiurasti nos
  10. dilectus meus candidus et rubicundus electus ex milibus
  11. caput eius aurum optimum comae eius sicut elatae palmarum nigrae quasi corvus
  12. oculi eius sicut columbae super rivulos aquarum quae lacte sunt lotae et resident iuxta fluenta plenissima
  13. genae illius sicut areolae aromatum consitae a pigmentariis labia eius lilia distillantia murram primam
  14. manus illius tornatiles aureae plenae hyacinthis venter eius eburneus distinctus sapphyris
  15. crura illius columnae marmoreae quae fundatae sunt super bases aureas species eius ut Libani electus ut cedri
  16. guttur illius suavissimum et totus desiderabilis talis est dilectus meus et iste est amicus meus filiae Hierusalem
  17. quo abiit dilectus tuus o pulcherrima mulierum quo declinavit dilectus tuus et quaeremus eum tecum

Kapitola 6

  1. dilectus meus descendit in hortum suum ad areolam aromatis ut pascatur in hortis et lilia colligat
  2. ego dilecto meo et dilectus meus mihi qui pascitur inter lilia
  3. pulchra es amica mea suavis et decora sicut Hierusalem terribilis ut castrorum acies ordinata
  4. averte oculos tuos a me quia ipsi me avolare fecerunt capilli tui sicut grex caprarum quae apparuerunt de Galaad
  5. dentes tui sicut grex ovium quae ascenderunt de lavacro omnes gemellis fetibus et sterilis non est in eis
  6. sicut cortex mali punici genae tuae absque occultis tuis
  7. sexaginta sunt reginae et octoginta concubinae et adulescentularum non est numerus
  8. una est columba mea perfecta mea una est matris suae electa genetrici suae viderunt illam filiae et beatissimam praedicaverunt reginae et concubinae et laudaverunt eam
  9. quae est ista quae progreditur quasi aurora consurgens pulchra ut luna electa ut sol terribilis ut acies ordinata
  10. descendi ad hortum nucum ut viderem poma convallis ut inspicerem si floruisset vinea et germinassent mala punica
  11. nescivi anima mea conturbavit me propter quadrigas Aminadab
  12. revertere revertere Sulamitis revertere revertere ut intueamur te

Kapitola 7

  1. quid videbis in Sulamiten nisi choros castrorum quam pulchri sunt gressus tui in calciamentis filia principis iunctura feminum tuorum sicut monilia quae fabricata sunt manu artificis
  2. umbilicus tuus crater tornatilis numquam indigens poculis venter tuus sicut acervus tritici vallatus liliis
  3. duo ubera tua sicut duo hinuli gemelli capreae
  4. collum tuum sicut turris eburnea oculi tui sicut piscinae in Esebon quae sunt in porta filiae multitudinis nasus tuus sicut turris Libani quae respicit contra Damascum
  5. caput tuum ut Carmelus et comae capitis tui sicut purpura regis vincta canalibus
  6. quam pulchra es et quam decora carissima in deliciis
  7. statura tua adsimilata est palmae et ubera tua botris
  8. dixi ascendam in palmam adprehendam fructus eius et erunt ubera tua sicut botri vineae et odor oris tui sicut malorum
  9. guttur tuum sicut vinum optimum dignum dilecto meo ad potandum labiisque et dentibus illius ruminandum
  10. ego dilecto meo et ad me conversio eius
  11. veni dilecte mi egrediamur in agrum commoremur in villis
  12. mane surgamus ad vineas videamus si floruit vinea si flores fructus parturiunt si floruerunt mala punica ibi dabo tibi ubera mea
  13. mandragorae dederunt odorem in portis nostris omnia poma nova et vetera dilecte mi servavi tibi

Kapitola 8

  1. quis mihi det te fratrem meum sugentem ubera matris meae ut inveniam te foris et deosculer et iam me nemo despiciat
  2. adprehendam te et ducam in domum matris meae ibi me docebis et dabo tibi poculum ex vino condito et mustum malorum granatorum meorum
  3. leva eius sub capite meo et dextera illius amplexabitur me
  4. adiuro vos filiae Hierusalem ne suscitetis et evigilare faciatis dilectam donec ipsa velit
  5. quae est ista quae ascendit de deserto deliciis affluens et nixa super dilectum suum sub arbore malo suscitavi te ibi corrupta est mater tua ibi violata est genetrix tua
  6. pone me ut signaculum super cor tuum ut signaculum super brachium tuum quia fortis est ut mors dilectio dura sicut inferus aemulatio lampades eius lampades ignis atque flammarum
  7. aquae multae non poterunt extinguere caritatem nec flumina obruent illam si dederit homo omnem substantiam domus suae pro dilectione quasi nihil despicient eum
  8. soror nostra parva et ubera non habet quid faciemus sorori nostrae in die quando adloquenda est
  9. si murus est aedificemus super eum propugnacula argentea si ostium est conpingamus illud tabulis cedrinis
  10. ego murus et ubera mea sicut turris ex quo facta sum coram eo quasi pacem repperiens
  11. vinea fuit Pacifico in ea quae habet populos tradidit eam custodibus vir adfert pro fructu eius mille argenteos
  12. vinea mea coram me est mille tui Pacifice et ducenti his qui custodiunt fructus eius
  13. quae habitas in hortis amici auscultant fac me audire vocem tuam
  14. fuge dilecte mi et adsimilare capreae hinuloque cervorum super montes aromatum

Jacopone da Todi: Stabat Mater

16. července 2007 v 18:27 | Jacopone da Todi |  Poezie
Text
Stabat Mater dolorosa,
Stála Matka uplakaná
juxta crucem lacrimosa,
pod křížem jak bolest samá,
dum pendebat Filius.
v hořkých vzlycích pro Syna.
Cujus animan gementem,
Její srdce Bohu dané,
contristam et dolentem,
truchlící a zbědované
pertranivit gladius.
sedmerý meč protíná.
O quam tristis et afficta
Žaluplná, zarmoucená
fuit illa benedicta
nebem požehnaná žena,
Mater Unigeniti!
matka Boží, prostá vin.
Quae maerebat et dolebat
Hlavu sklání do svých dlaní,
pia Mater, dum videbat
pohled na kříž vždy ji raní,
Nati poenas incliti.
trpí na něm její Syn.
Quis est homo, qui non fleret
Matko Boží, Matko naše,
Matrem Christi si videret
kdo nad Tebou nezapláče,
in tanto supplicio?
když Tě vidí v mukách stát.
Quis non posset contristari
Vidět Ukřižovaného,
Christi Matrem contemplari
Tebe v slzách vedle něho,
dolentem cum Filio?
nutí duši zaplakat.
Pro peccatis suae gentis
Naše vina Tvého Syna
vidit Jesum in tormentis
týrá tobě před očima,
et flagellis subditum.
vidíš Krista v krvi ran.
Vidit suum dulcem Natum
Vidíš jeho teskné rány,
moriendo desolatum
úzkost jeho umírání,
dum emisit spiritum.
smrt, v níž zůstal strašně sám.
Eia Mater, fons amoris,
Matko Boží, lásku dej mi,
me sentire vim doloris,
kéž je tvůj a můj žal stejný,
fac, ut tecum lugeam.
kéž už sama netruchlíš.
Fac, ut ardeat cor meum
Dej, ať patřím Kristu Bohu,
in amando Christum Deum
den ze dne ať více mohu
ut sibi compleceam.
hořet láskou, být mu blíž.
Sancta Mater, istud agas
Maria, do srdce mého
crucifixi fige plagas,
vtiskni rány Syna svého,
cordi meo valide.
jeho kříž kéž je i můj.
Tui Nati vulnerati,
On mé viny smýval svými
tam dignati pro me pati,
krvavými zraněními,
poenas mecum divide.
tento trest nám rozděluj.
Fac me tecum pie flere
S Tebou pláči, slza smáčí
crucifixo condolere
oči, jimiž nevypláči
donec ego vixero.
soucit s Tebou, ženo žen.
Juxta crucem tecum stare,
Veď mě pod kříž svého Syna,
et me tibi sociare
jenž svou náruč rozepíná,
in planctu desidero.
s Tebou chci stát pod křížem.
Virgo virginum praeclara
Panno panen plná jasu,
mihi jam non sis amara:
nežij sama trpkost času,
fac me tecum plangere.
přijmi, prosím, lásku mou.
Fac, ut portem Christi mortem
Maria má, kéž Ty sama
passionis fac consortem
dáš mi nést smrt Krista Pána,
et plagas recolere.
přijmout ránu za ranou.
Fac me plagis vulnerari,
Kéž mě jeho rány zraní
fac me cruce inebriari
a kéž opojení dá mi
et cruore Filii.
jeho kříž a jeho krev.
Flammis ne urar accensus,
Až před Božím soudem stanu,
per Te, Virgo, sim defensus
přijď mi, Panno, na ochranu,
in die judicii.
vzdal ode mne Boží hněv.
Christe, cum sit hinc exire
Kéž jsem křížem, smrtí Páně
de per Matrem me ventire
chráněn v lásce svrchované,
ad palmam victoriae.
milost buď mou záchranou.
Quando corpus morietur
Tělo zemře. Ty však, Panno,
fac, ut animae donetur
dej, ať je mi nebe přáno,
paradiasi gloria. Amen.
kéž Bůh přijme duši mou. Amen.

Michelangelo Buonarotti

5. července 2007 v 23:44 Poezie
Giovanni Strozzi napsal v roce 1545 oslavné čtyřverší na Michelangelovu sochu Noci (z Medicejských náhrobků) :
Noc, kterou zříš zde dřímat jako dítě,
vytesal Anděl z kusu kamene.
A ježto dříme, za chvíli se hne:
vzbuď ji, když nevěříš, a osloví tě.
(Tehdy bylo zvykem kdeco - politiku, mravy i novou sochu - komentovat sonety nebo aspoň čtyřveršími, vyvěšovanými a vylepovanými na veřejných místech, často dokonce na sochách samotných)
Michelangelo Strozzimu v odpověď napsal s ironií a skepsí sobě vlastní:
Spát sladké je; být kámen - ještě sladší.
Dokavad hanba, protivenství žije,
nevidět, neslyšet los nádherný je:
a proto nebuď mě. Och, šeptej radši!

Karel Hlaváček

5. července 2007 v 21:34 Poezie
Anaemie
Noc jižní, lhostejná se zastavila zvolna,
smích smutný, ač tak intimní v svých retech, přec jen smích...
A fixní idea má, k všemu blahovolná,
ji zvolna dohání přízračnou chůzí nesmělých.

Jdou tmavým údolem dědičné Anaemie,
kde před věky vše vybledlo a vzduch je prořídlý,
kde měsíc morosní, jenž k ránu vzchází, mdlý je,
a kudy ať kdo šel, byl jednou pro vždy rovněž mdlý.

Jdou mlčky . . . Občas zakašlají starostlivě,
a vznětlivé, pak zastaví se v mlze průhledné,
a k Alpám, nahoře jež klečí nehnutlivě,
nad čelo každá pokradmu svou ruku nadzvedne

a zase jdou . . . Žel, s vědomím, že kolem v přítmí
nic nedokvetlo, nedozrálo jemnou závratí,
že otec vinen tím, že sebe sladší: přijď mi,
nic vrátit nemohlo a nemůže a nevrátí.

Dva hlasy

Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli -
dva smutné dvorce na samotách propadlých -
dva hlasy se tam o cos hádaly a přely
při rudých stínech pochodní za vodou vzdálených.
Byl prvý hluboký a stále chtěl své ano,
a druhý bázlivý a stále chtěl své ne,
až zmlkly najednou, když blízko bylo ráno,
a měsíc vyšel na chvilku nad vody vzdálené.
Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli -
dva smutné dvorce na samotách propadlých...
Dva hlasy se v nich dlouho mezi sebou přely,
až hlas, jenž prosil, zaúpěl a náhle ztich,
a hlas, jenž chtěl své ano, zhluboka si vzdych.
IRONIE
Vím, dneska půjde zas, až večer, neospalý, a chrti, kteří předběhnou ho v nízkém osení,
mé myšlenky, jež zvečera již usínaly,
svým vytím probudí - dva chrti mdlí a zrosení...
Je jisto: půjde opět s kytkou u fleretu
a ponese si pro vše v kapse vonnou šarpii,
bez bázně, hany, úsměv kolem retu,
jak Bayard chodil v duel pro běloučkou Marii.
Ač na dnešek ho sami opět vyzývali,
vím, po mezích až domů půjde v mokrém osení,
dva chrti, již se cestou po celou noc rvali,
poběhnou před ním, schváceni a mdlí a zroseni.
Má Ithaka
Karel Hlaváček

Po celou noc zářila zvláštní bělost jejího těla z okna mého Paláce Osamnělého. Dívala se, mírně vykloněna, k východu přes starý zarostlý park, kde splývaly korunystromů v jedno tmavě olivové, nehybné moře. Někdy jenom zahrál z hluboka v daleku lesní roh na rtech Rytíře krátký melancholický signál (spíše však aby najednou stichl, než aby rozvedl krátkou větu), občas těžce, kolébavě vzlétl velký noční čínský motýl, bez barev, bílý, až k ní do té závratné výše, zlákán nádhernou bělí jejích nahých rukou, které s těmi dlouhými a krásnými prsty byly příliš podobné bílým řeřichovým květům - (a pak) - zmátla ho také ta jemná vůně její pleti, vůně po jerišských růžích a poupatech skořicových . . .
Nechvěla se chladem; chvěla se spíše jakýmsi vnitřním pohnutím, když východ začal blednouti zlatem rozpuštěných topasů a šedavým stříbrem rozpuštěných perel. A nejen její modře lakmusové, leknínové oči, i hladké fasady lesklého, černého mramoru, z něhož bylo průčelý řezáno, začaly východnímu nebi vracetizářící fluidum zlatého světla . . .
Tiše zavřela vysoká gothická křídla oken a sklesla vzrušena do blízké pohovky. Její krásná a nešťastná ňadra se bouřlivě chvěla jako kdys jen jednou v životě v chvíli seběobětování. Žluté slídové tabule oken, vybroušené v plochy ostrých rozptylek, rozmetávali po celé komnatě zlatý světelný prach, zelenavě fosforeskující v záhybech černých čalounů . . . Vyšel měsíc, malý bronzový plátek, úžasně vzdálený, ostrý v obrysech jako čerstvě vyseknutý plíšek ze zlaté mědi. Vyšel a ulpěl jako kapka žlutého oleje na hladké, ostře broušené ploše slídového skla, jež se rychle z venčí orosilo jemnou rosou studeného absinthu . . .
A ona pak už jen zpívala svým krásným a měkkým, starořeckým altem jakousi zapomenutou, dávnou baladu, komponovanou v klíčích Krásné touhy - a abych se vyjádřil i méně informovanému čtenáři co nejjednodušeji: balladu Penelopinu.
MODLITBA
Ó Bože tichý, silný, mlčelivý,
Ty, jehož tuším všady v strachu mdlém, slyš tiché modlitby mé smutek živý,
jak teskně lká mé duše pode sklem.
Ó Bože tichý, mlčelivý, silný,
Ty, jehož tuším všady pustou tmou,
k mé duši smutkem třesoucí se přilni
a uvaž nekonečnou bídu mou.
Ó Bože silný, mlčelivý, tichý,
Ty, jehož tuším všady přítomným
a jenž jsi viděl všechny moje hříchy:
já se chvím, chvím před přísným soudem Tvým.
Slyš tiché modlitby mésmutek živý,
jak žaluje Ti z černých očí mých -
ó Bože tichý, silný, mlčelivý
a zádumčivý v nocích tajemných.

Za noci březnové
Karel hlaváček

Když k ránu měsíc padal karmínově zarudlý
za řeku, jeho zlat kde rozpuštěný tak se chvěl,
a polibek Tvůj byl, ač delikátní, přec jen mdlý...
v té noci březnové Tvou zahradou jsem pozdě k ránu šel.
A středem záhonů, jež přes noc rudě vzkvetly mi,
já ved Tě znavenou; jen jednoho mi bylo žel:
proč já tu neměl štěstí býti mezi prvními,
proč někdo přede mnou již tady vedle Tebe šel?
Tak pozdě bylo... Loutna zmlkla v okně ospalá,
i známý alt, jenž od večera ji už provázel,
i za řekou to rozpustilé: trala, tralala...
i rytmus, cupot, tleskání a chřestot černých skel.
To byla jarní slavnost našich věrných pastýřek
- já rozechvěn a zmaten dneska ani nevzpomněl,
že po pěšinách tančily a podél ztichlých řek
a jemné měly kadeře a plavé kolem čel.
Za noci březnové Tvou zahradou jsem pozdě k ránu šel,
za potlesku a cupotu a chřestu černých skel,
a kteří přede mnou tu šli, těm všem já záviděl,
i těm, jež plavé kadeře a modré pentle kolem čel,
tu dneska prvně tančily při kantilénách nočních cell.

Zámek v Brandýse nad Labem

5. července 2007 v 17:42
Zámek v Brandýse nad Labem - historie a stavební vývoj
Brandýský zámek, vybudovaný na mírném návrší na levém břehu Labe, je hmotná stavba o čtyřech nestejně dlouhých křídlech, seskupených kolem nepravidelného čtyřúhelníkového dvora.
Z tohoto uzavřeného, nepročleněného bloku vystupuje několik částí: z východního křídla hranol bývalé věže, poloválcovitě uzavřený přístavek a dlouhá, na pilíře sklenutá chodba do zahrady, ze severozápadního nároží pěti stranami hranol točitého schodiště a v nárožích nádvoří tři obdélné přístavky. Severní průčelí s arkýřem na čtyřech krakorcích je zpevněno nestejně vysokými opěrnými pilíři a v severozápadním nároží vrcholí čtyřbokou věží se stanovou střechou.
Hladké vnější zdi jsou členěny pásovými římsami mezi výškově zdůrazněným prvním a nižším druhým patrem, vertikálně pouze nepravidelně rozmístěnými okenními otvory. Vnější stěny jsou nepravidelně pokryty fragmenty někdejší sgrafitové výzdoby. Jedinou architektonicky pročleněnou částí zámku je nádvorní strana západního křídla. Ta se v hloubce dvou okenních os zalamuje podél severního křídla a v přízemí otevírá pěti arkádami na čtyřech hranolových pilířích a dvou polopilířích s římsovitými hlavicemi. Polokruhových archivolt se ve vrcholu dotýká architráv kladí, které odděluje přízemí od prvního patra, členěného dvojnásobným počtem toskánských sloupů, nesoucích polokruhové archivolty a na čelné straně kratšího ramene archivoltu segmentovou o širším rozponu. Celá arkáda 1. patra je ovšem zazděna, otvírá se do nádvoří v každé ose dvěma nad sebe umístěnými okny: na parapet dosedá vysoké obdélné okno, nad ním probíhá ve výši sloupových hlavic římsa, která je odděluje od oválného, do arkádového oblouku na šířku vsazeného okna. Druhé patro, oddělené celým kladím, dosedajícím na archivolty arkády, je členěno pouze obdélnými okny s nadokenními římsami a cele pokryto sgrafitem.
Vnitřní uspořádání bylo většinou pozměněno při úpravách v 18. a 19.století. Původní rozvrh byl asi takový: V prvním i druhém patře všech čtyř křídel byly místnosti řazeny podél chodeb. Výjimku tvoří pouze západní část severního křídla, kde jsou jednotlivé místnosti navzájem propojeny bez chodby. Místnosti a chodby byly většinou sklenuty jen v prvním patře, a to křížovou klenbou a valenou klenbou s lunetami. Avšak celé jižní křídlo je plochostropé. V druhém patře jsou sklenuty všechny prostory křídla západního a prostor bývalé kaple v druhém patře poloválcovitého přístavku křídla východního. V prvním patře severního křídla se zachovalo několik původně renesančních místností, zaklenutých valenou klenbou s lunetami.
Historie
Brandýský zámek má dlouhou a bohatou historii. Původní hrad založil údajně v roce 941 Boleslav[1], pravděpodobnější však je, že původní hrádek zbudoval po roce 1300 Beneš z Michalovic na ochranu mostu do Staré Boleslavi - jeho pozůstatky dnes tvoří východní věž a krátké křídlo k severní straně.
Roku 1468 zdědila Mandalena z Michalovic spolu s dalšími statky po svém bratrovi také Brandýs nad Labem. Její manžel, Jaroš Tovačovský z Cimburka, přenesl správu panství na brandýský hrádek a začal jej rozšiřovat. V letech 1479-1508 byl základ upravován, před rokem 1483 byl k němu přistavěn palác a do roku 1508 budována věž a dokončeny spojující části k paláci. Ve stavebních pracech pokračovala po Jarošově smrti jeho druhá manželka, Johanka z Krajku, i se svým druhým manželem, Janem ze Šelnberka. Johanka z Krajku se pak panství vzdala ve prospěch svého bratra Kunráta, který dál pokračoval v budování zámku, jakož i jeho syn Arnošt z Krajku. Ve čtyřicátých letech zde stavěl mistr Matteo(Borgorelli). I když byl zámek pro jeho účast na stavovském povstání Arnoštovi z Krajku roku 1547 zabaven královskou komorou, pokračoval mistr Matteo se svými patnácti pomocníky ve stavebních pracech.
Po roce 1547 byl zámek zvýšen o patro a rozšířen k jihu a západu, a to mistrem Matesem pod dohledem Hanuše Tirola(ten se stal v Praze nástupcem Paola della Stelly). Na přelomu roku 1547 a 1548 byly dokončeny nové pokoje, světnice a komory v zámku a ve velké věži. Začalo se s novostavbou nového křídla (západního) podle plánů mistra Mattea a pod dozorem mistra Pavla(Paolo della Stella?), který se věnoval též kamenické práci. V příštích letech se práce pro nedostatek peněz výrazně zpomalily. 1550 stavěl mistr Matteo schodiště a pilíře západního křídla, 1551 zbudována studna.
26.června roku 1552 postihl zámek požár. 1553 se začalo s opravami, ale ty pro nedostatek financí opět váznou. Střecha zámku je ve velmi špatném stavu, čímž trpí především klenby. Nejnutnější opravy však dokončeny již tohoto roku, leč stavba nových částí nepokračuje. Pouze byla opět zavedena na zámek voda a město si smělo zřídit odpojku na přebytečnou vodu, kterou si vedlo do kašny na náměstí.
Roku 1563 začal "mistr Mates" opět rozšiřovat zámek podle vlastních plánů novostavbou nového dvoupatrového křídla (jižního) a poloválcovitým přístavkem na jižní straně křídla východního. Jižní křídlo postavil na místě někdejších hospodářských budov a uzavřel jím nepravidelné nádvoří zámku. Nové křídlo bylo dvoupatrové a opatřené průjezdem - dnešním vstupem do zámku. Mistr Matteo též postavil novou kapli (její půlválcový presbytář vystupuje z východního křídla jako oblá bašta) a zvýšil starší části o druhé patro. Zavázal se také k zhotovení a zasazení oken, dveří, vlašských krbů a komínů, a k výzdobě stěn "kreslením". Podle králova přání mělo být ponecháno a znovu vybudováno také shořelé křídlo. Práce pokračovaly pomalu, v zimě nebyly pod střechou a trpěly povětrnostními vlivy.
Současně bylo budováno opevnění a krytá chodba do zahrady V roce 1572 mistr Matteo umírá.
V druhé polovině osmdesátých let byl při pracích na zámku a zahradách jmenován nový stavitel, Hector de Vaccani.
Za Rudolfa II. byla v letech 1585-1590 postavena severozápadní věž a zastřešena věž stará, byly stavěny "pavlače"(arkády), zeď k zahradám a letohrádek. Upravovány a rozšiřévány stavby starší, míčovna,letohrádek, dekorativní zeď terasy, kryzá chodba, spojující zahradu se zámkem. Mistr Hector však odváděl dosti nekvalitní práci a neměl se k opravám vzniklých závad škod. V březnu 1604 způsobil na zámku velké škody vítr.
Za třicetileté války se na zámku několikrát vystřídalo habsburské a švédské vojsko; r.1639 byla pobořena zeď kolem valů, stavby v zahradách a hospodářské budovy. Již rok před tím bylo nutné opravit věž a několik střech.
Na počátku 18.století již byly důkladné opravy zámku nevyhnutelně nutné. Roku 1722 bylo opravováno a rozšiřováno předhradí, celková oprava pak r.1724 svěřena F.M.Kaňkovi. Práce se protáhly do r.1729. Byla zazděna arkáda 1.patra západního křídla. R.1736 opravována bleskem poškozená hlavní věž, jejíž kryt byl změněn v širokou báň na dvanácti sloupích.
Josef II. Nechal druhé patro přestavět na byty vysloužilých důstojníků, pro něž byla v roce 1789 upravena kaple v prvním patře severního křídla, zatímco stará byla jako nevyhovující zrušena. V roce 1833 byl celý zámek vně i uvnitř opraven a věž nově pokryta, přesto však brzy došlo k některým změnám vnitřního uspořádání probouráním několika zdí pro potřeby vojenské nemocnice, zřízené v zámku v padesátých letech. Roku 1873 byla hlavní věž opět nově pokryta - tentokrát stanovou střechou z polévaných tašek a byla snesena a nově postavena vrchní patra. Po několika menších opravách na přelomu 19.a 20.století bylo přikročeno k větším opravným pracím v letech 1937-1944, při nichž bylo odkryto a restaurováno několik pozdněgotických ostění a několik vrstev sgrafitové výzdoby.
Plán zámku
Literatura:
Krčálová,Jarmila, Zámek v Brandýse nad Labem, in: Umění 2/1954. s.136-152.
Vlček, Pavel, Encyklopedie českých zámků. Praha 1997.