Karel Hlaváček

5. července 2007 v 21:34 |  Poezie
Anaemie
Noc jižní, lhostejná se zastavila zvolna,
smích smutný, ač tak intimní v svých retech, přec jen smích...
A fixní idea má, k všemu blahovolná,
ji zvolna dohání přízračnou chůzí nesmělých.

Jdou tmavým údolem dědičné Anaemie,
kde před věky vše vybledlo a vzduch je prořídlý,
kde měsíc morosní, jenž k ránu vzchází, mdlý je,
a kudy ať kdo šel, byl jednou pro vždy rovněž mdlý.

Jdou mlčky . . . Občas zakašlají starostlivě,
a vznětlivé, pak zastaví se v mlze průhledné,
a k Alpám, nahoře jež klečí nehnutlivě,
nad čelo každá pokradmu svou ruku nadzvedne

a zase jdou . . . Žel, s vědomím, že kolem v přítmí
nic nedokvetlo, nedozrálo jemnou závratí,
že otec vinen tím, že sebe sladší: přijď mi,
nic vrátit nemohlo a nemůže a nevrátí.

Dva hlasy

Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli -
dva smutné dvorce na samotách propadlých -
dva hlasy se tam o cos hádaly a přely
při rudých stínech pochodní za vodou vzdálených.
Byl prvý hluboký a stále chtěl své ano,
a druhý bázlivý a stále chtěl své ne,
až zmlkly najednou, když blízko bylo ráno,
a měsíc vyšel na chvilku nad vody vzdálené.
Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli -
dva smutné dvorce na samotách propadlých...
Dva hlasy se v nich dlouho mezi sebou přely,
až hlas, jenž prosil, zaúpěl a náhle ztich,
a hlas, jenž chtěl své ano, zhluboka si vzdych.
IRONIE
Vím, dneska půjde zas, až večer, neospalý, a chrti, kteří předběhnou ho v nízkém osení,
mé myšlenky, jež zvečera již usínaly,
svým vytím probudí - dva chrti mdlí a zrosení...
Je jisto: půjde opět s kytkou u fleretu
a ponese si pro vše v kapse vonnou šarpii,
bez bázně, hany, úsměv kolem retu,
jak Bayard chodil v duel pro běloučkou Marii.
Ač na dnešek ho sami opět vyzývali,
vím, po mezích až domů půjde v mokrém osení,
dva chrti, již se cestou po celou noc rvali,
poběhnou před ním, schváceni a mdlí a zroseni.
Má Ithaka
Karel Hlaváček

Po celou noc zářila zvláštní bělost jejího těla z okna mého Paláce Osamnělého. Dívala se, mírně vykloněna, k východu přes starý zarostlý park, kde splývaly korunystromů v jedno tmavě olivové, nehybné moře. Někdy jenom zahrál z hluboka v daleku lesní roh na rtech Rytíře krátký melancholický signál (spíše však aby najednou stichl, než aby rozvedl krátkou větu), občas těžce, kolébavě vzlétl velký noční čínský motýl, bez barev, bílý, až k ní do té závratné výše, zlákán nádhernou bělí jejích nahých rukou, které s těmi dlouhými a krásnými prsty byly příliš podobné bílým řeřichovým květům - (a pak) - zmátla ho také ta jemná vůně její pleti, vůně po jerišských růžích a poupatech skořicových . . .
Nechvěla se chladem; chvěla se spíše jakýmsi vnitřním pohnutím, když východ začal blednouti zlatem rozpuštěných topasů a šedavým stříbrem rozpuštěných perel. A nejen její modře lakmusové, leknínové oči, i hladké fasady lesklého, černého mramoru, z něhož bylo průčelý řezáno, začaly východnímu nebi vracetizářící fluidum zlatého světla . . .
Tiše zavřela vysoká gothická křídla oken a sklesla vzrušena do blízké pohovky. Její krásná a nešťastná ňadra se bouřlivě chvěla jako kdys jen jednou v životě v chvíli seběobětování. Žluté slídové tabule oken, vybroušené v plochy ostrých rozptylek, rozmetávali po celé komnatě zlatý světelný prach, zelenavě fosforeskující v záhybech černých čalounů . . . Vyšel měsíc, malý bronzový plátek, úžasně vzdálený, ostrý v obrysech jako čerstvě vyseknutý plíšek ze zlaté mědi. Vyšel a ulpěl jako kapka žlutého oleje na hladké, ostře broušené ploše slídového skla, jež se rychle z venčí orosilo jemnou rosou studeného absinthu . . .
A ona pak už jen zpívala svým krásným a měkkým, starořeckým altem jakousi zapomenutou, dávnou baladu, komponovanou v klíčích Krásné touhy - a abych se vyjádřil i méně informovanému čtenáři co nejjednodušeji: balladu Penelopinu.
MODLITBA
Ó Bože tichý, silný, mlčelivý,
Ty, jehož tuším všady v strachu mdlém, slyš tiché modlitby mé smutek živý,
jak teskně lká mé duše pode sklem.
Ó Bože tichý, mlčelivý, silný,
Ty, jehož tuším všady pustou tmou,
k mé duši smutkem třesoucí se přilni
a uvaž nekonečnou bídu mou.
Ó Bože silný, mlčelivý, tichý,
Ty, jehož tuším všady přítomným
a jenž jsi viděl všechny moje hříchy:
já se chvím, chvím před přísným soudem Tvým.
Slyš tiché modlitby mésmutek živý,
jak žaluje Ti z černých očí mých -
ó Bože tichý, silný, mlčelivý
a zádumčivý v nocích tajemných.

Za noci březnové
Karel hlaváček

Když k ránu měsíc padal karmínově zarudlý
za řeku, jeho zlat kde rozpuštěný tak se chvěl,
a polibek Tvůj byl, ač delikátní, přec jen mdlý...
v té noci březnové Tvou zahradou jsem pozdě k ránu šel.
A středem záhonů, jež přes noc rudě vzkvetly mi,
já ved Tě znavenou; jen jednoho mi bylo žel:
proč já tu neměl štěstí býti mezi prvními,
proč někdo přede mnou již tady vedle Tebe šel?
Tak pozdě bylo... Loutna zmlkla v okně ospalá,
i známý alt, jenž od večera ji už provázel,
i za řekou to rozpustilé: trala, tralala...
i rytmus, cupot, tleskání a chřestot černých skel.
To byla jarní slavnost našich věrných pastýřek
- já rozechvěn a zmaten dneska ani nevzpomněl,
že po pěšinách tančily a podél ztichlých řek
a jemné měly kadeře a plavé kolem čel.
Za noci březnové Tvou zahradou jsem pozdě k ránu šel,
za potlesku a cupotu a chřestu černých skel,
a kteří přede mnou tu šli, těm všem já záviděl,
i těm, jež plavé kadeře a modré pentle kolem čel,
tu dneska prvně tančily při kantilénách nočních cell.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama